Free & Ashiro

Pořadí: Ashiro -> Free

Zhluboka se nadechnu čertvého vzduchu v okolí, no.. že by byl zrovna čerstvý se dát neřeklo ale bylo to lepší než všechno tam venku. Nebo jsem se snad mýlil? S tichým zamručením se opřu o kmen stromu a rozhlédnu se. Maska na obličeji mi poskytovala dobré krytí proti tomu otravnému slunci a s dlouhým zamyšlením jsem se odrazil od stromu a vyběhl do lesa. Na tabulce přibylo hned několik nových jmen a já byl zvědavý, chtěl jsem mít přehled, kontrolu nad vším co se tady děje. Zároveň jsem také musel být opatrný, přece jenom tu bylo spoustu nebezpečných týpků, které jsem rozhodně potkat nechtěl, i když by nicku jako já v hledáčku zrovna nemuseli mít. Byl jsem tady už měsíc, vlastně to buse skoro měsíc a zatím se mi dařilo se povětšinu času schovávat a shromážďovat informace. Díky tomu jsem věděl komu je mnohem lepší se vyhýbat a dokonce jsem našel i pár míst, kam se rozhodně nikdy nevrátím.
Minul jsem už nějakou část lesa, když jsem náhle v dálce zahlédl siluetu člověka. Rychle se vymrštím k větvi stromu, za kterou se přitáhnu abych se mohl schovat v jeho koruně dříve, než mě vůbec uvidí a ani tak jsem si nebyl jistý, jestli se mi to opravdu povedlo. I když byl jsem opravdu daleko, nemusel si mě vůbec všimnout.

Ostražitě jsem pokračoval kupředu a poslouchal každičký zvuk, který by mi mohl napovědět, že nejsem sám a někdo... No spíš něco, mě chce zabít. Nějak jsem nepočítal s možností, že bych tady venku narazil na lidi. Když se mi však vybaví oni vědci, trochu poupravím svůj názor. Pustili mě sem a určitě k tomu měli důvod. Na chvilku mě přepadne zvláštní pocit, který mě donutí zastavit a rozhlédnout se okolo. Nikoho jsem však neviděl a tak se ještě několikrát ostražitě rozhlédnu, než se vydám náhodným směrem kupředu.
"Co je tohle sakra za místo?" zavrčím si pro sebe ne zrovna nahlas, abych na sebe neupoutal nežádoucí pozornost. Tahle situace se mi vůbec nelíbila. Doufal jsem, že brzy narazím na nějaké lidi a budu se moct zeptat, o co sakra jde a kde to jsem. Možná bych ale měl být rád, že nejsem v nějaké radioaktivní pustině.

Nějakou chvíli už jsem se skrýval, sledoval mezi listy mladíka, kterého jsem nepoznával. Párkrát se zhluboka nadechnu a nakloním hlavu na stranu, když byl dostatečně blízko na to, abych slyšel to co říká. Musel to být jeden z nováčků, někdo kdo je tu teprve chvíli nebo se právě probudil. Tohle byla jedna z věcí co jsem nikdy nepochopil, měl opravdu štěstí že se stačil probudit dříve, než ho někdo zabil. Takových případů už tu taky bylo. Dříve než jsem si však stačil uvědomit co dělám, zavěsil jsem se nohama na větev a spustil se dolů tak, že jsem obličejem skončil tak na tři metry daleko od toho muže. Chvíli jsem nic neříkal, jenom ho sledoval vzhůru nohama a měřil si ho pohledem, snažil se ho někam zařadit a prohhlížel si ho, zda u sebe nemá nějakou zbraň nebo tak. I když... byl zbraní sám o sobě, to dokazovalo to, že tu je. Přesto aniž bych cokoli řekl, jsem si tam jenom visel dál, mlčel a pozoroval ho skrz bílou masku, zpoza které mi trčely sněhové vlasy, nebo spíše visely dolů, zatímco ho jedovatě modré oči sledovaly.

Hlavou mi vířily stovky myšlenek a scénářů, co se může stát a co se nejspíš stalo. Vůbec to nepomáhalo mojí přetrvávající bolesti hlavy a tak si promnu spánky, než se zase rozhlédnu okolo. Koutkem oka za sebou něco zahlédnu a tak se na to prudce otočím. Dřív, než mi dojde, co vůbec vidím, uskočím dozadu a vyjeveně se na tu věc podívám. Přísahal bych, že tam nic nebylo! Až po chvilce mi dojde, že je to člověk. Člověk v masce, který visel ze stromu za nohy. S tím vším, co se stalo, by mě něco takového asi překvapit nemělo, ale i tak jsem na něj zaraženě civěl a absolutně netušil, co dělat. Až po chvilce zamrkám a přenesu váhu na druhou nohu. Prohlížel jsem si ho, jeho nezvykle bílé vlasy, masku, na které bylo něco napsané, ale nedokázal jsem to přečíst.
"Uh... Mohl by jsi mi prosím říct, kde to jsem?" vypadne ze mě nakonec zmateně a čím dál víc jsem se přikláněl k možnosti, že mám halucinace, protože mi tohle setkání připadalo opravdu absurdní.

Sledoval jsem jeho reakci a neubránil jsem se zacukání koutků, když odskočil dozadu a zůstal na mě hledět. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se na mě kouká, jako kdybych byl jenom nějaký výplod jeho fantazie. Tak či onak jsem nad jeho otázkou zakroutil hlavou a povzdechl si. Pomalu zvednu ruku, kterou se poškrábu ve vlasech, měl bych mu to říct? Nic tím nezískám, ale ani neztratím.
"Aldonah," vydechnu jednoduše jako kdyby to mělo všechno vysvětlovat, než se za nohy přitáhnu nahoru a podaří se mi dřepnout na větev stromu. Znovu jsem si ho prohlédl a přísně si ho měřil pohledem, který k jeho smůle nemohl vidět. Koutkem oka jsem však v dálce zahlédl nějaké siluety postav a tak se zamračím. Byly naštěstí daleko, ale ani tak mi neuniklo že míří tímhle směrem.
"Schovej se," zavrčím na něj otráveně a v rychlosti se dostanu až do korun stromu, kde mě doufám s trochou štěstí nikdo z nich nenajde. Co už bude s mužem na zemi mě tak nějak nezajímalo, nebyl to můj problém a jestli bude příliš pomalý a narazí na protivníky, nehodlal jsem mu pomáhat v boji.

Zpozorním, když zvedne ruku, neznal jsem ho, netušil, co udělá a byl jsem lehce paranoidní. Viděl jsem, co lidi dokáží. On se ale jen poškrábe ve vlasech a odpoví mi, kde jsem. Aldonah. Nic mi to neříkalo, ten název jsem v životě neslyšel. Nadechnu se, abych něco řekl, když se mi vybaví, že jsem to slovo párkrát slyšel od vědců. Dřív, než se však stačím na cokoliv zeptat, zavrčí na mě, abych se schoval. Neptal jsem se proč, když vám někdo něco takového řekne někde venku, většinou to znamená, že se blíží VIS. A já byl neozbrojený. Ihned se prudce rozběhnu ke stromu a odrazím se, abych se dostal do jeho větví. K mému velkému překvapení jsem se ale pohyboval mnohem rychleji a vyskočil výše, než kdy předtím. Narazím proto nosem do kmene stromu a kvůli té ráně málem spadnu zpátky na zem. Podaří se mi však zachytit a vyšplhat kus od mladíka. Jakmile jsem byl skrytý ve větvích, promnu si bolavý nos a zadívám se pod nás. K mému překvapení uvidím tři obyčejné lidi. Nevypadali nakaženě a ani jako banditi.
"Proč se schováváme před lidmi?" zašeptám tiše a až po chvilce si všimnu, že jeden z nich má na zádech meč. Zatvářím se zmateně a otočím se na bělovlasého muže.
"Co je tohle za místo?" zeptám se znovu. Měl jsem tolik otázek a žádné odpovědi.

Podařilo se mi dostat docela vysoko, ale výše už bych svoje štěstí neriskoval právě kvůli tomu, že by mě v řidších korunách stromu mohl vidět. Svůj pohled ale stočím k muži, který se rozběhl proti stromu a nevermind, ať už se pokoušel udělat co chtěl, nejspíše mu to vyšlo. Brzy se ocitl na stejném stromě jako já a tak trochu zpozorním. Mohl si jenom hrát na nevědomého, aby mi kdykoli mohl vrazit kudlu do zad, i když u sebe žádnou očividně neměl. To jsem se však mohl mýlit. Byla tu i jistá možnost, že patří k nim, ale to by musela být opravdu veliká haluz. Když se mě však zeptá proš se schováváme před lidmi, tiše zavrčím.
"Sklapni," byl to prostý rozkaz a měl jsem k němu dobré oprávění. Nehodlal jsem být kvůli jeho nevědomosti tečem těch... tří? Místo jedné osoby, to byly hned tři a já nechtěl riskovat že mezi nimi bude jeden s genome sluchu a proto jsem hodlal být zticha do té doby, dokud jsem se neujistil, že jsou dostatečně daleko a ani tak jsem nehodlal nějakou chvíli slézat ze stromu.
"Kdyby nás našli, nechal bych tě v tom, byla by to tvá vina," vydechnu a nakonec se pousměji. Moc jsem se k muži ale nepřibližoval, spíše se postavím na nohy a z vrchu stromu skočím rovnou dolů, jakoby to nic nebylo.
"Aldonah, krvavá aréna, peklo, každý tomu říká jinak," vydechnu a zvednu pohled k tomu muži, kterého jsem si až teď pořádně prohlédl.

Tiše, sotva slyšitelně zavrčí, než mi řekne, abych sklapl. Znělo to jako rozkaz a očividně věděl, co dělá. Nebo toho minimálně věděl víc, než já. Proto se ho rozhodnu poslechnout a jen tiše sleduji, jak ti tři zase mizí. Poté, co se nám dostanou z dohledu mi sdělí, že kdyby nás našli, nechal by mě v tom, jelikož by to byla má vina. Nechápavě se zadívám na jeho masku a až teď si přečtu onen nápis. Jste volní. Dřív než však stačím udělat cokoliv dalšího, začne padat k zemi. Natáhnu se, abych ho zachytil, ale když dopadne na zem, jako by to nic nebylo, dojde mi, že skočil. A byla to pěkně velká výška. Tohle však bylo na seznamu mých dnešních překvapení ještě poměrně nízko. Teď už jsem čekal cokoliv, zvláště když mi sdělí, že Aldonah je krvavá aréna, či peklo. Každý jí říká jinak. Začnu ze stromu slézat, nakonec se zavěsím na jednu z nízkých větví a seskočím na zem.
"Hádám, že v tomhle má prsty Beacon," zamumlám a pomaličku mi docházela závažnost situace.
"Řekl jsi aréna... A schovali jsme se před těmi muži... Znamená to, že se tady lidé vraždí na potkání? Proč? Co tím vědci získají?" zeptám se ho zmateně a ucítím vztek na ty idioty, kteří si snad myslí, že jim patří celý svět. Na chvíli zavřu oči a zatnu ruce v pěst, než se na mladíka opět podívám. Doteď na mě nezaútočil, takže to nejspíš ani nemá v plánu.
"Mimochodem, jsem Ashiro," představím se a natáhnu k němu ruku.

Pobaveně se ušklíbnu nad jeho gestem, kterým se mě předtím pokusil zachytit a když začne slézat dolů a nakonec zamumlá zamumlá svůj odhah o tom, že v tom mají prsty beacon zasměji se.
"Bingo!" vyhrknu hlasitěji než bych sám chtěl a složím ruce do kapes svého divně formálního oblečení, které jsem si udržoval čisté, zatímco jsem se rozhlédl okolo. Jakmile promluvil, měl mou plnou pozornost a já ani popravdě netušil,m proč tady s nim vůbec ztrácím svůj čas.
"Je to aréna, k tomuhle byla stvořena. Stvořena pro to aby se v ní geneticky upravení lidé hromadě zabíjeli," vydechnu se smíchem a natáhnu ruce před sebe, než si lehce vyhrnu rukávy. Na rukou jsem měl bílé rukavice a nad nimi náramky, stejné jaké měl on.
"Tyhle věci zaznamenávají více než jen tvé životní funkce, ale i pohyb. Reagují na kamery které jsou tu umístěné. Každý z beacon tě vidí, neustále sleduje, hodnotí. Nesnaž se je sundat, je to zbytečné," zasměji se jako kdybych si každé to vysvětlování užíval, než se dlouze odmlčím.
"Každé zabití přináší bod, v aréně jsou tyhle body známé jako 'Danger Ponits'. Za velký počet je příslib svobody a kdo by o svobodu nestál?" zeptám se jej pobaveně, než ruce svěsím podél těla a zadívám se na jeho nataženou ruku, když se mi představí jako Ashiro. Místo pozdravu však složím ruce znovu do kapes a prohnu se v zádech.
"Free," vydechnu po chvilce zírání na zlatookého muže a ušklíbnu se.

Sotva zmíním Beacon, začne se smát a hlasitě vyhrkne Bingo. Jen si povzdechnu, nepřekvapovalo mě to, oni měli prsty ve všem. Když mi však ukáže náramek, stejný, jako jsem měl já sám a začne mi vysvětlovat, jak to chodí, s neutrálním výrazem na něj zůstanu hledět. Sice jsem vypadal klidně, ale klidný jsem rozhodně nebyl. Ti parchanti. Takže jsem tady zavřený s hromadou dalších lidí, kteří jsou v zoufalé situaci, která je dožene k zoufalým činům. Skvělé. Opravdu skvělé. Povzdechnu si a když si dá ruce do kapes, ruku stáhnu. Představí se mi jako Free a můj pohled opět sklouzne na nápis na jeho masce, zatímco se mi vybaví skutečnost, že jsme tady uvěznění.
"Hádám, že rád provokuješ ostatní," zamumlám spíše pro sebe a zavrtím hlavou, než mi dojde jedna maličkost z toho všeho, co řekl.
"Počkat... Geneticky upravení lidé?" vydechnu překvapeně a zadívám se na své ruce. Tak to mi tam dělali? Upravovali mou DNA? Znovu zavrtím hlavou, než se zadívám na maskovaného mladíka.
"Free... Jak dlouho jsi tady?" zeptám se ho a obezřetně se rozhlédnu kolem. Netušil jsem, jak dlouho se mnou bude mít trpělivost, ale hodlal jsem ho pronásledovat, dokud nezískám všechny své odpovědi.

Narozdíl od mé zaujatosti vypadal naprosto nezaujatě. Jenom stál a vypadal že přemýšlí, že se pokouší zpracovat všechny informace, které jsem mu právě řekl. Normálně jsem tyhle věci nedělal, nevědomost ostatních nebyla mým problémem, proto bych to spíše hodil na nějakou trapnou náhodu nebo zkrat. Bylo to dlouho co jsem takhle s někým mluvil. Většinou jsem spíše utíkal před hozhořčenými hráči nebo si prostě hleděl svého a vyhýbal se jakémukoli kontaktu s lidmi. Dlouze se zamyslím, skoro tak že mi jeho poznámka málem uteče.
"Ne," vydechnu zcela vážně a prohrábnu si vlasy, než se znovu otočím na Ashira. Měl pravdu, alespoň z části. Jistá provokace to byla, ale nepatřila hráčům. Zpoza masky se ušklíbnu ačkoli to nemohl vidět a na chvíli zavřu oči. Otravné sluneční světlo bylo sice skryté za stromy, ale i tak jsem brzo nastávající noc uvítal mnohem raději.
Když cosi vyhrkne, párkrát se zhoupnu na nohách, zatímco si prohlížel své ruce. Jeho otázka byla zřejmá a proto když se na mě zadíval, dostal jsem špatný pocit. Zamyšleně nakloním hlavu na stranu, když se mě do toho po chvilce zeptá jak dlouho tady jsem.
"Hmm, myslím že to bude měsíc," vydechnu a zvednu ruku abych se zadíval na náramek, kde něco naklikám a po chvilce se mi zobrazí simulace profilu.
"Přesně je to 29 dní, 16 hodin, 48 minut a 12 sekund.... ne počkat už 16," vydechnu se smíchem a zhluboka se nadechnu. Ruku zase svěsím a podrbu se ve vlasech, než si prokřupu prsty na rukou. Krátce se ohlédnu na nebe, než se pomalu rozejdu pryč.
"Každý je tu geneticky upravený. Jsi silnější, rychlejší a vytrvalejší než obyčejní lidé... Posilněn na základě viru, který se rozšířil světem," odpovím zcela ironicky a zadívám se někam do dálky.

Zcela vážně mi odpoví, že neprovokuje, což jsem nijak nekomentoval, protože má mysl byla již trochu někde jinde. Stalo se toho tolik, že to můj mozek pobíral opravdu pomalu, ale postupně jsem si spojoval nejrůznější věci a docházelo mi, v jaké jsem situaci, nebezpečí a co možná budu nucen dělat. Povzdechnu si a když mi přesně řekne, jak dlouho tu je, jen přikývnu a zadívám se na svůj náramek, který si proklikám, abych věděl, co všechno v něm je. Ironicky mi řekne, že jsme tady všichni upravení, silnější rychlejší... Posilněni na základě viru. Přikývnu, to by vysvětlovalo, proč jsem při výskoku narazil do stromu. Neodhadl jsem svou novou sílu. Skvělé, ani přesně nevím své limity. Prohrábnu si vlasy a popojdu k Freemu, zatímco se upřeně zadívám na jeho masku.
"Díky, Free... Mohl jsi mě zabít a já bych ani nic netušil... Místo toho jsi mi pomohl, vážím si toho," vydechnu zcela upřímně a zadívám se někam do dálky.
"Jindy bych nejspíš požádal o pomoc, nebo navrhl spojenectví, ale sám vím, že nemáš co říkat, takže... Hodně štěstí, dál tě zdržovat nebudu," řeknu zamyšleně a zadívám se na nebe. Brzy se bude stmívat, měl bych si najít nějaké bezpečné místo na přespání a možná něco k jídlu. Zbraň by se také hodila...

Brzy by se mělo stmívat a já nechtěl zrovna v noci pobíhat po aréně, obzvláště, když byli poblíž ti tři, což se mi vůbec nelíbilo. S povzdechem jsem tedy strčil ruce do kapes a pomalu se rozešel zpátky na své 'bezpečné' místo. Když mi ale Ashiro poděkoval, zasekl jsem se na místě a chvíli jsem netušil co říct, jenom jsem tam stál a díval se do dálky, než jsem se na něj pomalu otočil, když konečně domluvil.
"Neděkuj mi," odpovím mu pobaveně a chvíli ho jenom zoumám pohledem, než si povzdechnu. Nic mi do toho nebylo, nebudu mu pomáhat, vykašlu se na něj a prostě teď půjdu svou cestou... Jistě, tohle jsem si alespoň myslel.
"Spojenectví... Najdeš tu spoustu jiných skupinek, jsem samotář a jak jsi sám řekl, provokatér. Nebylo by nejchytřejší se mnou spolupracovat," vydechnu se smíchem a znovu si jej přeměřím pohledem.

Pobaveně mi sdělí, že mu nemám děkovat a cítil jsem na sobě jeho pohled. Díval jsem se stále na jeho masku a musel jsem neustále dokola číst onen nápis. Po chvilce se však rozesměje s tím, že tady najdu mnoho skupinek, ale on je samotář a provokatér, tudíž by spojenectví s ním nebylo nejchytřejší.
"Nedělám si naděje, že se mi povede k někomu přidat, nechci skončit s kudlou v zádech," řeknu pobaveně a zavrtím hlavou.
"Právě naopak, spojenectví s tebou by pro mně bylo opravdu výhodné, i kdyby trvalo jen pár dní. Mohl bych se dost naučit, přeci jen jsi tady už skoro měsíc a tak toho víš mnohem více než já," řeknu zamyšleně a po chvilce zavrtím hlavou. Plně jsem si uvědomoval, že s nováčkem jako já by to pro něj byl risk. A navíc by nic nezískal, takže jsem ho nehodlal přemlouvat.
"Dlužím ti," řeknu tedy nakonec jednoduše, mávnu rukou a rozejdu se někam pryč. Opačným směrem, než kde zmizela ona skupinka.

Stál jsem na místě a prohlížel si ho, poslouchal jeho slova o spojenectví a o tom že si nedělá naděje. Nakonec se však rozejde pryč s prostým dlužím ti a tak si povzdechnu, vytáhnu ruce z kapes a podrbu se ve vlasech.
"Tam být tebou nechodím, je to nejrizikovější místo kde vypouštějí na noc VIS," vydechnu jednoduše a zavrtím nad tím hlavou. Nakonec se rozejdu za ním a srovnám s nim krok. Spojenetví... v aréně jsem se nikdy s nikým nespojil, ani mě to nenapadlo a nikdo o to taky neměl zájem. Jak řekl, působil jsem jako provokatér a přesto na mě shlížel jinak. Pobaveně nadzvednu obočí a nakonec se zastavím kousek před nim a natáhnu k němu ruku.
"Fajn, naučím tě jak to tady chodí, jakým místům je dobré se vyhýbat a teritoria ostatních hráčů, ber to teda jako dočasné... spojenectví," vydechnu a zůstanu stát na místě. Tahle situace mi na chvíli připomněla Vanceho a tak jsem myšlenky na něj prostě v mžiku zazdil a odfoukl někam do prdele.

Udělám jen pár kroků, než mě Free varuje, že tam by nechodil, že tam v noci vypouští VIS. Zarazím se a zůstanu stát na místě, než se rozejdu trochu jiným směrem. Hned si však všimnu, že jde vedle mě a po chvilce mě předběhne a donutí mě zastavit tím, že si přede mě stoupne. Tázavě se na něj zadívám a když mi odsouhlasí spojenectví, překvapeně zamrkám. Po chvilce se však usměji a potřesu si s ním rukou.
"Díky, Free, vážím si toho a zkusím neudělat nic, co by tě ohrozilo," vydechnu s úsměvem na rtech a trochu se mi uleví. Byl jsem sice na neznámém a nebezpečném místě, nebyl jsem však sám a mé šance na přežití se s Freem drasticky zvedly. Hodlal jsem se toho od něj naučit co nejvíc. Přeci jen ho nemohu otravovat donekonečna. To však neznamenalo, že bych se proti němu kdy obrátil. To by mi má hrdost nedovolila.

Při jeho úsměvu jsem si odfrkl a ušklíbl se, to však nemohl vidět. Jakmile mi ale znovu poděkuje, povzdechnu si a zakroutím hlavou. Když ale řekne, že nezkusí udělat nic, co by mě ohrozilo, pobaveně se zasměji.
"Tak především nemluv, když se před někým schováváme," rýpnu si do něj a nakonec mu naznačím aby šel za mnou. Obezřetně jsem se rozhlédl okolo a zamířil jsem zpět do míst, odkud jsem přišel z prohlídky. Poté mě ale napadlo, že kousek odtud je tabule se jmény a hodnocením, proto jsem rychle změnil směr.
"Ukážu ti dneska jenom jednu věc, opravdu není chytré tu pobíhat v noci, obzvláště když nevíš jakého genetického typu jsou tvé schopnosti," vydechnu a znovu strčím ruce do kapes, než přidám do kroku.
"Kolik ti vlastně je a co všechno si pamatuješ?" zeptám se po chvilce.

Odfrkne si a se smíchem má slova okomentuje tak, že nemám mluvit, když se před někým schováváme. Chtěl jsem namítnout, že nás nemohli z takové dálky slyšet, ale nakonec jen přikývnu. Určitě k tomu musel mít důvod. Jakmile se rozejde, vydám se za ním a nijak nekomentuji to, jak náhle změnil směre. Jen jsem ho obezřetně následovala a vůbec se mi nelíbilo, že se stmívá. Sdělí mi, že mi dneska ukáže jen jednu věc a že tady není chytré pobíhat v noci, zvláště když netuším, jaké mám schopnosti. Přikývnu a zadívám se na své ruce. Schopnosti, huh? Byl jsem celkem zvědavý... Přeci jen, o něčem takovém se mi nikdy ani nesnilo. Jen jsem si nebyl jistý, že je to dobrá věc. Z přemýšlení mě probere Freeho hlas, ptal se, kolik mi je a co všechno si pamatuji.
"Dvacet sedm. Pamatuji si... Skoro všechno, mou poslední misi, laboratoř, vědce, pokusy... Naposledy vím, že mi něco píchli a probudil jsem se až tady. Zbytek už znáš," odpovím mu zamyšleně a odrhnu si vlasy z obličeje. Překvapeně však zamrkám, když uvidím několik pramínků bílých vlasů. Odkdy... No... Co nadělám...

Zamyšleně se zaposlouchám do jeho slov, takže to bylo stejné jako u každého jiného. Jenom přikývnu a když se před námi objeví velký plot a kousek od něj tabule se jmény, zastavím se u ní.
"Mimochodem, ten plot má dost voltů na to aby tě uškvařil za živa. Už jsem viděl takové, co na něj ze zoufalosti naběhli," vydechnu a dám se do vysvětlování tabulky, k čemu slouží, něco o jménech a také o Danger Pointech. V jednoduchosti jsem mu vysvětlil, že vyhýbat se těmhle týpkům je to nejlepší co může udělat. Také to, že jsou tu i lidé, kteří nelitují svého pobytu v aréně a spíše si ho užívají. Brzy ale padla tma a tak jsem usoudil, že by bylo dobré se vrátit zpátky, no naštěstí pro nás ostatní taky nejsou až tak hloupí aby se po nocích potulovali venku, i když se najdou vyjímky ve své troufalosti, aby taky ne.