Free & Ashiro

Koutkem oka zahlédnu pohyb a tak se prudce otočím na muže, který utíkal i se zásobami. Ihned jsem ho chtěl pronásledovat, ale kousek ode mě něco prosviští a muž se složí k zemi. Párkrát zamrkám a jakmile zaslechnu Freeho slova, dojde mi, že něco udělal. Jen přikývnu, seberu balím a neunikne mi, že má na hlavě trochu krve a kousek od něj leží kámen. Vydám se zpátky k Freemu, chtěl jsem odtud zmizet dřív, než se objeví někdo další a ruka mě čím dál více bolela.
"Pojďme," vydechnu a zatímco dýku si nechám u sebe, Freemu hodím luk a šípy. S lukem jsem absolutně neuměl, ale on ho možná bude schopný využít. Teď se však stačilo odtud dostat a potom nějak otevřít onu bednu. Musel jsem ale uznat, že jsme celkem dobrý tým. Tohle šlo lépe, než jsem čekal.

Přikývnu a jakmile vezme bednu, vyrazíme pryč odsud. I tak jsem byl ostražitý a mapoval okolí očima, přece jenom ten idiot opravdu hulákal a tak by nebylo divu, kdybychom narazili na nějaké další problémy. Naštěstí byla cesta volná a brzy jsme se ocitli kousek od budovy. Už jenom tohle byl úspěch a tak se nám brzy podaří skrýt a já se posadím a opřu o stěnu za sebou.
"Měli jsme štěstí, dva nováčci a jeden kretén," vydechnu a povzdechnu si, zatímco se zadívám na Ashira a na bednu, kterou položil na zem. Chvíli jsem si zámek prohlížel pohledem, než se pobaveně ušklíbnu.
"Fajn, teď už to jenom otevřít bez poškození toho, co je uvnitř," vydechnu a opřu si hlavu o stěnu.

Naštěstí jsme na žádné další problémy nenarazili a tak jsme brzy byli zpátky u budovy. Posadím se kousek od Freeho a postavím před sebe bednu, na kterou se se zájmem zadívám.
"Jo to jo... Cítím se teď lépe, když mám u sebe alespoň dýku," řeknu s povzdechem a když se Free zmíní o otevření bedny, přikývnu a začnu zkoumat zámek.
"Free? Myslíš, že je někdo zabije? Jsou v bezvědomí a..." zeptám se, ale nakonec se odmlčím. Měl jsem chuť vrátit se a pohlídat je, dokud se neprobudí, byli snadným cílem, ale... Věděl jsem, že je to špatný nápad.
"Je to třímístný kód, počet pokusů není omezený, ale čím víckrát se spleteš, tím déle trvá, než to můžeš zkusit znovu," řeknu s povzdechem, abych změnil téma a postupně začnu zadávat kódy.
"Je to vyloženě vymyšlené tak, aby to trvalo," zavrčím podrážděně a s každým dalším marným pokusem jsem byl frustrovanější. Navíc nepomáhalo, že mě levá ruka bolela čím dál víc a víc. Měl jsem chuť tu bednu praštit a když se opět ozve to pitomé pípnutí, zavrčím, napřáhnu se rukou, abych bednu praštil, ale v tu chvíli mi rukou projede ostrá bolest a tak prudce vydechnu, než se celá má ruka začne měnit.

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na Ashira, který začne zkoumat bednu. Jakmile se mě ale zeptá na to, jestli je zabijou, povzdechnu si a zatímco se odmlčí, ohlédnu se jeho směrem.
"Je to více než pravděpodobné," sdělím mu chladně, ale více jsem si s tím hlavu nelámal, nezáleželo mi na tom. V tomhle byl jiný, už od pohledu. Zatímco já bych je bez mrknutím oka zabil v sebeobraně, on se je snažil pouze omráčit... nechtěl zabíjet. Zhluboka se nadechnu a musel jsem uznat jeho technické znalosti. Zatímco se dal do otevírání zámku, já na chvíli zavřel oči. Nějakou dobu jsem poslouchal tiché pípání jak můj společník vyťukával číselný kód, ale v momentě kdy zavrčí a já zaslechnu mě až velmi nepříjemný zvuk. Okamžitě jsem byl na nohách a zachraňoval bednu s obsahem uvnitř. Mohli v ní být stabilizátory. Prudce jsem od svého společníka odskočil a pozorně ho sledoval, jeho pomalu měnící se ruku. Takže je CVI? Párkrát vydechnu a oči mi modře zazáří, zatímco hodím bednu za sebe.

Vyjeveně jsem sledoval svou ruku a absolutně jsem nechápal, co se děje. Jakmile se zcela přemění, přestane bolet, ale to bylo to poslední, co mě trápilo. Zvednu hlavu a zadívám se na Freeho, který mi sebral bednu a odskočil o kus dál. Netušil jsem, co dělat a byl jsem si celkem jistý, že i můj pohled doslova křičí: Pomoc?!
"Um... Je tohle normální?" vyjeknu trochu hlasitěji, než jsem chtěl a znovu se zadívám na svou ruku, se kterou začnu pomalu hýbat, jako bych ani nevěřil, že ji mohu ovládat. Fungovala však úplně stejně... Až po chvilce se zcela uklidním a oddechnu si, v prvním momentě mě napadlo, že se změním celý na VIS, přeci jen mě nakazili, ale teď... Jsem byl klidnější... Pokud to tedy nebude po nějaké době pokračovat.
"Ummm, tu bednu raději zkus otevřít ty," zamumlám po chvilce rezignovaně.

Jakmile se Ashiro uklidní a zadívá se na mě trochu vyděšeným pohledem, povzdechnu si a posadím na zem. Chvíli jsem nic neříkal jenom jsem ho sledoval a přemýšlel jak bych mu to nejlépe vysvětlil.
"Fajn, tohle trochu komplikuje situaci," vydechnu a prokřupu si krk, zatímco se zadívám na Ashirovu ruku, který ji zkoumal pohledem.
"Takže jsi typu CVI, není divu že jsou tvé fyzické dovednosti o dost zvýšené. CVI mají možnost využít různé části svého těla a přeměnit je, dát jim různou podobu. Někteří si dokáží ruku měnit na čepel meče, drápy a jiné věci. Jiní mají dokonce zvířecí rysy, rohy, ocas... jen zčásti připomínají člověka, ale přesto nad tím mají kontrolu. Problémem je... že se jim týdně musí podávat stabilizátory, jinak se změní na nemyslící tvory. V aréně se tyto stabilizátory dají obstarat za DP body nebo když máš štěstí, můžeš je někomu ukrást," vysvětlím mu a povzdechnu si, zatímco se natáhnu pro bednu a hodím ji před sebe, než se zadívám na kódovou tabulku.

Chvíli nic neříkal, jen se na mě.... Nejspíš díval a až poté vydechne, že to komplikuje situaci. Lehce nakloním hlavu na stranu a když mi začne vysvětlovat něco o této změně, pozorně ho poslouchám a občas přikývnu. Uklidnil mě, ale zároveň jsem měl o jednu starost navíc. Stabilizátory.
"Jsem rád, že to vím teď a ne až... Když se začnu měnit," řeknu s povzdechem a Free mi znovu připomene jaké mám štěstí, že mi pomáhá. Natáhne se pro bednu a tak vstanu a dojdu za něj, kde se posadím. Díval jsem se přes jeho rameno na to, co dělá, přeci jen... Třeba se něco přiučím a příště bednu již zvládnu otevřít sám... Pokud jen nebude mít štěstí a netrefí to... Kdo ví, možná je k tomu nějaký trik, který se bude opravdu hodit.

Přikývnu a povzdechnu si. Za tu krátkou dobu jsem poznal že zabíjet nechce ale teď... bude muset pro své vlastní přežití. Povzdechnu si a jakmile dojde za mě, zadívám se na bednu. Chvíli ji zkoumám pohledem, než sáhnu na masku kterou si sundám a odložím ji stranou. Bylo to také z důvodu abych na to viděl lépe.
"Pujč mi tu dýku," sdělím mu a jakmile mi ji podá, zasunu ji pod kraj displeje a chytím na druhé straně, než obrazovku obříznu a nakonec ji s trochou síly oddělám. Natočím krabičku tak abych do ní lépe viděl a začnu se v ní přehrabovat, než se zadívám na všechny ty drátky, které byly uvnitř a jak vedly k mechanickému zámku. Některé z nich úplně uříznu, jiné naloupnu abych se k nim dostal a pospojuju je tak, že krabička cvakne a otevře se.
"Fajn, hotovo," vydechnu a Ashirovi dýku zase vrátím.

Díval jsem se sice na bednu, ale v momentě, kdy si sundá masku se má pozornost přesune na něj. Párkrát zamrkám, vypadal hrozně mladě a... No nějak jsem to nečekal. Podám mu dýku a zadívám se na to, co dělá.
"Kolik ti vůbec je? Vypadáš hrozně mladě," zeptám se ho a zamračím se, když začne přeřezávat, nebo spojovat drátky, které pro mě vypadaly úplně stejně. Netrvalo dlouho a ozve se cvaknutí, které signalizovalo odemknutí zámku. Párkrát zamrkám, než se na Freeho nevěřícně zadívám. Nic jsem však neříkal, bylo mi jasné, že ohledně těchto věcí musí mít znalosti.
"Proč jsi mě nechal se s tím trápit?" vypadne ze mě nakonec, ale v mém hlase nebyla ani známka naštvání. Založím si však ruce na prsou, což mi jen připomene mou přeměněnou ruku a tak se na ni zadívám a začnu se soustředit. Po chvilce se začne pomalu měnit zpátky a tak se spokojeně usměji.

Jakmile se mě zeptá kolik mi je, povzdechnu si a zadívám se mu do obličeje. Chvíli jsem jenom studoval jeho křivky v obličeji, než jsem se donutil k odpovědi.
"Dvaadvacet," odpovím mu na jeho otázku. Touhle skutečností jsem se nijak netajil. Navíc využiji téhle chvilky a natáhnu se pro konzervu kterou nedojedl a já ji schoval, než se pustím do zbytku jejího obsahu. Když se mě ale zeptá proč jsem hoi s tím nechal trápit, zadívám se na něj a ušklíbnu se.
"Byla to legrace, alespoň do té doby než jsi se ji pokusil rozflákat. Taky jsem díky tomu mohl zjistit jak na tom jsi s trpělivostí," sdělím mu pobaveně a poškrábu se ve vlasech. Až teď si všimnu že má ruku zase v normálu, učil se rychle.

Byl o pět let mladší než já, hned jsem se cítil hůř, že ho tady tak využívám a ohrožuji. Povzdechnu si a zavrtím nad tím hlavou, hold budu muset být co nejužitečnější. Zatímco se Free pustí do jídla, já otevřu bednu a podívám se dovnitř. Byly tam nějaké konzervy, láhve s vodou, nějaké oblečení a dokonce přikrývka. Pousměji se, vypadalo to, že nám to za to opravdu stálo. Všechno proběhlo hladce a my měli zásoby navíc. Free se ušklíbne s tím, že to byla legrace, dokud jsem se ji tedy nepokusil rozflákat a taky chtěl zjistit, jak jsem na tom s trpělivostí. Zavrtím nad tím hlavou a prohrábnu si vlasy.
"Stejně bych jí nic neu- Asi bych si měl zvykat, že mám větší sílu než normální lidé," řeknu s povzdechem a hořce se pousměji.
"Umím být trpělivý, většinou mě vytáčí blbosti, jako tohle..." povzdechnu si a tiše se zasměji nad vlastním chováním.

Obsah bedny měl mnohem větší úspěch, než jsem si sám myslel že bude mít a tak se spokojeně ušklíbnu, zatímco se zadívám na Ashira, který mi odpověděl že ho vytáčí blbosti, ale trpělivý být umí. Věděl jsem že si na to zvykne, sice jsem netušil jak dlouho bude tohle naše spojenectví trvat, ale ukázalo se to jako správný tah, i když jsem pořád tak trochu nepochopil, proč mu vlastně pomáhám. Brzy jsem do sebe naházel jídlo a zapil to trochou vody, než jsem se opřel o zeď a na chvíli zavřel oči. Dlouho jsem to ale nevydržel a natáhl se pro masku, kterou jsem si položil do klína a zkoumavě ji prohlížel.
"Jsi zvláštní typ člověka. Strachuješ se o druhé i když by tě bez váhání zabili na místě, pořád za něco děkuješ, hodně rychle ti to myslí... připomínáš mi pár lidí které jsem znal," vydechnu s pohledem upřeným na masce, než zvednu hlavu a pousměji se na něj.

Opřu se o stěnu, zatímco Free dojídal a tak jsem se na chvíli zaobíral vlastními myšlenkami. Z přemýšlení mě vytrhne až Free, který s maskou v klíně vydechne že jsem zvláštní typ člověka, než se na mě pousměje. Chvíli ho pozoruji, než zavřu oči a lehce pokrčím rameny.
"Vždycky jsem chránil a staral se o osoby kolem mě, nebo ty, kteří se o sebe nedokázali sami postarat. To byl hlavní důvod, proč jsem nastoupil k H.O.P.E. Nevím, jestli budu schopný někoho zabít, nejspíš ano, pokud u toho budu chránit někoho dalšího," řeknu zamyšleně a po chvilce otevřu oči a upřeně se na Freeho zadívám.
"Neohrozím tvůj život, pokud to budeš ty, nebo oni, mám jasno. Jsi můj spojenec," řeknu rozhodně a zcela bez pochybností.

Tiše jsem ho sledoval, poslouchal každé jeho slovo. To jak vykládal o tom že se vždy staral o slabší, o lidi, kteří se nedokázali starat sami o sebe. Také důvodě proč proč nastoupil k H.O.P.E. Rozmluví se dokonce o zabíjení. Měl mou plnou pozornost a já si o něm mohl utvořit další kus obrázku, nad kterým jsem se musel ušklíbnout. Jakmile ale řekl, že neohrozí můj život a že má jasno v tom, že jsem jeho spojenec. Zeširoka rozevřu oči a zůstanu na něj hledět jako smyslů zbavený. Netušil jsem na kolik myslí tahle slova vážně, ale jakmile má vážná nechápavá tvář zmizí, rozesměji se.
"Pěkně řečeno... ale spojenectví se mnou ti přinese jenom smrt," vydechnu nakonec a sklopím pohled k zemi, než párkrát zaskřípu zubama a dostanu chuť vší silou udeřit do stěny, což si nakonec dvakrát rozmyslím. Pouze stisknu ruku v pěst ale po chvilce ji zase uvolním, zatřepu hlavou a donutím se uklidnit.

Měl jsem jeho pozornost a bylo vidět, že mě poslouchá. Poprvé jsem měl také možnost vidět jeho výraz a byl jsem rád, že mi tentokrát opravdu neunikl. Vypadal hrozně překvapeně, jako by mi ani nevěřil. Nebo spíš nebyl na taková slova zvyklý. Skoro nic mi o sobě neřekl, ale z malých věcí jsem si o něm začal vytvářet obrázek. O něm a o životě, jaký asi vedl. Nakonec vydechne, že spojenectví s ním mi přinese jen smrt a tak ledabyle pokrčím rameny.
"To je něco, s čím počítám," odpovím mu jednoduše a když si všimnu, jak se napjal a zaskřípal zuby, natáhnu se a položím mu ruku na rameno, které lehce stisknu. Trochu se pousměji, než ho pustím a znovu se opřu o stěnu. Nehodlal jsem z něj páčit žádné info, kdyby o tom chtěl mluvit, udělá tak sám.
"Jedno pořád nechápu... Říkal jsi, že jsi tady dobrovolně..." navážu na předchozí téma a doufal jsem, že touhle větou nerýpnu do citlivého místa a ještě nezhorším jeho nynější náladu.

Nad poznámkou jenom ledabyle pokrčí rameny a tak ho chvíli sleduji, než se rozesměji. Bylo to prý něco s čím počítal. Opravdu se mi líbil. Když mi ale položil ruku na rameno, v mžiku jsem se zasekl. Ani jsem netušil jak rychle jsem se uklidnil, tak jenom natočím hlavu jeho směrem a chvíli si ho prohlížím. Když ale navázal na naši předchozí debatu, která byla v lese přerušena, povzdechnu si.
"Je to dlouhý příběh. Nevím jak by ses tvářil jenom na to, kdybych odpověděl že jsem dva měsíce pracoval pro Beacon," sdělím mu a zamyšleně k němu vzhlédnu, než si dlouze povzdechnu.
"Jen nespadni do omylu, nenávidím Beacon stejně jako všichni ostatní, ne-li víc," vydechnu abych ho ujistil že s nimi teď nemám co dočinění.

Má reakce ho očividně pobavila, ale netušil jsem, jak přesně bral můj pokus o uklidnění. Na chvíli se zcela zasekl, než se uvolnil a tak ruku stáhnu. Konečně se něco málo dozvím o mém spojenci. To, co mi však řekne mi zcela vymaže úsměv z tváře. Pracoval pro Beacon. Už jen při zmínce toho jména zatnu ruce v pěst a pevně sevřu čelist. Ihned mě však uklidní, že nenávidí Beacon jako všichni ostatní, ne-li víc. Chvíli ho s nic neříkajícím výrazem pozoruji, byly to jen dva měsíce, neznal jsem jeho důvody a skončil tady... Sice dobrovolně, ale... Netušil jsem, co si myslet, ale... Pomohl mi a nelhal, když řekl, že je nenávidí. Tato skutečnost mě uklidní a tak se zhluboka nadechnu a zavřu oči.
"Chápu... Na Beacon jsem trochu alergický..." zamumlám rozmrzele a postavím se na nohy. Zastrčím ruce do kapes a rozhlédnu se kolem.
"Omluv mě," řeknu mu, než se vydám směrem do lesa. Chtěl jsem se na chvíli projít, být sám... Možná to byla blbost, ale... Chtěl jsem si utřídit myšlenky a vymyslet, co s Beaconem dál.

Když se odebral k odchodu s tím, že je na Beacon alergický a že ho mám omluvit, nic jsem neudělal. Jenom jsem tam seděl a sledoval ho jak odchází. S povzdechem se opřu o stěnu a natáhnu se pro masku, kterou si nasadím. Po chvilce přemýšlení, zda bych přeci jenom neměl jít za ním, se svalím na zem, kde se natáhnu. Byl jsem unavený, celou noc jsem hlídkoval a tak nebylo divu, že jsem brzy padnul a opravdu usnul. Stačila mi hodina, musela nechtěl jsem déle riskovat a můj společník byl v čudu, proto jsem se pokaždé po pár minutách budil, abych se ujistil že tady nikdo není. Pořád to bylo lepší než nic i když to nebyla žádná výhra. Brzy jsem to ale vzdal, nemělo to smysl a tak jsem si dovolil pouze relaxovat a zadíval se na šedý strop staré budovy.
"Trochu alergický..." zopakuji a po chvilce se natáhnu pro krabičku od elektrického zámku, než ji začnu rozebírat.

Zamířím do lesa, ale brzy se zaseknu a ohlédnu na budovu, ve které byl Free. Co kdyby se něco stalo? Povzdechnu si a nakonec vylezu na jeden strom, ze kterého jsem měl dobrý výhled do okolí. Kdyby se tedy někdo blížil, určitě bych si ho všiml. Tiše si povzdechnu a dám se do hlídkování, zatímco jsem přemýšlel nad Beaconem. Pořád jsem chtěl svou pomstu, pořád jsem je chtěl zničit. Odhalit, co dělají a nejvíc mě děsilo, že i já nevím všechno. O Aldonahu jsem neměl ani tušení a to jsem se Beaconem dost zabýval. Bůh-ví jaká další tajemství skrývají. Mohl jsem na stromě sedět tak hodinu a půl, když zaslechnu nějaké podivné zvuky. Ihned se začnu rozhlížet a v dálce mezi stromy zahlédnu mě až moc dobře známou potvoru. VIS. Byl velký, chodil po čtyřech a i tak bych řekl, že měl tak dva metry. Mířil naším směrem a tak jsem na nic nečekal, seskočil se stromu a rozběhl se zpátky za Freem.
"VIS míří naším směrem, zatím o nás neví," vydechnu, sotva se dostanu k Freemu.

Hrál jsem si s krabičkou hodně dlouho abych ji plně rozebral a zjistil co všechno obsahovala a zda by se něco z toho nedalo použít na výrobu kdo ví čeho. Brzy jsem se do práce ponořil opravdu hluboce a tak nebylo divnu, že jsem sebou polekaně cukl, když se v budově ocitl Ashiro a obeznámil mě s naší situací.
"Neví, ale ucítí nás a pokud míří naším směrem, nehodlám ho nechat zničit budovu," vydechnu a vyhoupnu se na nohy, než seskočím dolů z budovy.
"Budeme ho muset odlákat. V nejhorším zabít," vydechnu zcela vážně a dlouze si zívnu. Nakonec se vydám nouzovým vchodem ven za budovu a přimhouřím oči, když potvoru zaslechnu jenom kousek od skrýše. Ohlédnu se na Ashira a povzdechnu si.
"Mám dobré oči, dokážu najít jeho slabé místo i za pochodu, potřebuji abys ho odlákal. Budu vám v patách a v případě nutnosti tě jistím," sdělím mu a rozhodnu se počkat, zda s tím souhlasí.