Free & Ashiro

V mém zorném poli se objeví vysoký plot a tak se na něj zadívám. Tohle nás dělilo od svobody a já přemýšlel, co je u něj za háček, že ho ještě nikdo nepřelezl. To mi hned vysvětlí Free, když mi sdělí, že je v něm elektřina. Přikývnu, to... Se dalo očekávat, byl to efektivní způsob i proti VIS. Hned na to se můj nový spojenec dá do vysvětlování tabulky a tak ho pozorně poslouchám. Snažil jsem se zapamatovat si každou informaci, všechny maličkosti, který by mi mohly pomoci a nakonec se společně vydáme pryč. Nechal jsem ho vést, neznal jsem to tady, takže to bylo logické. Já zatím hlídal okolí a pozorně poslouchal. Nemluvil jsem, nemohli jsme vědět, co se skrývá ve tmě a já nechtěl přitahovat nežádoucí pozornost. Až když jsem usoudil, že jsme nejspíš na místě, kam Free mířil, dovolím si znovu začít rozhovor.
"A co ty, Free? Moc jsi mi toho o sobě neřekl. Navíc by mě zajímaly ty... Em, genomy, o kterých jsi mluvil. Rád bych je viděl v akci," vydechnu celkem tiše. Nehodlal jsem tady vyřvávat.

Brzy padla úplná tma a normální člověk by neviděl skoro ani na krok, no já měl jednu drobnou výhodu a tak jsem se tu i za tmy dokázal orientovat jako přes den. Brzy jsme se blížili k velkým, polozříceným budovám a když mi Ashiro položí pár otázek, otočím se na něj ale nezastavuji.
"Genomy jsou schopnosti. U každého se liší... V aréně jsou tři typy geneticky upravených lidí. Ve zkratkách GMS, což jsem já, CVI a AV. Shcopnosti každého z nicch se liší," začnu a celou cestu jsem mu vysvětlovat o různých typech, genomech a vylepšení. Také jsem se nezapomněl zmínit o genomu sluchu,  což byl jeden z důvodů, proč jsem vše dělal v tichosti, ačkoli by to jeden nemusel považovat za příliš nebezpečné. Já se však rozhodl nikoho a nic nepodceňovat a Ashiro měl štěstí. Soustředil jsem se především na informace a tak jsem jich měl opravdu mnoho. Brzy jsem zalezl do jedné budovy skrze malou díru, kterou jsem zakryl velkým šutrem hned co do ní vešel i Ashiro a rozešel se k rohu místnosti, kde jsem se vydrápal do druhého patra polozřícené budovy i podlahy v ní a zamířil do rohu místnosti, kde bylo pár věcí, nějaké hadry které jsem měl na zemi pod sebou když jsem spal a nějaké to jídlo.
"A já? Nepatřím mezi ty zajímavé," vydechnu nakonec se smíchem.

Začne mi vysvětlovat něco víc ohledně genomů a tak jej opět pozorně poslouchám a občas přikývnu. Znělo to... Zvláštně. Nedokázal jsem si představit, že by toho byli lidé schopní, ale neměl jsem jediný důvod mu nevěřit. Právě naopak jsem věděl, že vědci jsou něčeho takového schopni. Vlastně mi zachránili život, bez nich bych tady nebyl. Zemřel bych, nebo se změnil. Tiše si povzdechnu a vlezu za Freem do jedné polorozpadlé budovy. Vchod zakryje velkým šutrem a udělá to s takovou lehkostí, že jsem na něj chvíli hleděl. Možná bych si měl zvykat, že na schopnosti zdejších lidí nesmím používat normální lidská měřítka. Také se vyškrábu do druhého patra, tentokrát jsem si však dával pozor na můj silnější odraz, takže se mi podaří nerozbít si někde hubu. Free nakonec vydechne, že nepatří mezi ty zajímavé což pochopím tak, že o sobě nechce mluvit.
"Chápu," vydechnu jen, posadím se a opřu zády o stěnu, zatímco zavřu oči.
"Budeme se střídat v hlídkování?" zeptám se ho unaveně se stále zavřenýma očima. Nebyl jsem fyzicky unavený, ale na mou mysl toho bylo moc... Moc změn, moc informací, které rozhodně nepomáhaly mé přetrvávající bolesti hlavy.

Když už jsme byli konečně no nedalo se říci v bezpečí, usadím se na studené věci, než se opřu o ještě chladnější zeď. Chvíl jsem sledoval Ashira, neodpovídal mu, jenom si ho prohlížel, než jsem si nakonec povzdechl a na chvíli zavřel oči.
"Zvykneš si. Nakonec ti to přijde normální," odpovím mu a zamyslím se nad tím, co říkal o hlídce. Zaspat tady byl problém, obzvláště když člověk vynaložil celodenní úsilí nad nějakou aktivitou. Koneckonců, nikdy nebylo jisté, jestli se ještě probudíte a tak se na svého společníka ušklíbnu.
"Jít spát se ještě nechystám, pro mě den teprve začíná," odpovím mu a zamyslím se nad tím, jakého typu by mohl být. Pokud by byl AVčkem, měl by dost velkou výhodu a šance na přežití by se mu ještě zvýšily, navíc vypadal schopně ale přesto jsem stále netušil, co si o něm myslet.
"Pokud jsi unavený, odpočiň si. Tohle místo je docela bezpečné a kdyby něco probudím tě," sdělím mu nakonec a zavzpomínám nad tím, jak vypadal můj první den v aréně.

Odpoví mi, že si zvyknu, že mi to přijde normální. Netušil jsem, jestli si vůbec zvykat chci, ale nejspíš... Nebudu mít jinou možnost. Lehce se zamračím a když Free řekne, že se ještě spát nechystá, přikývnu, otevřít oči se však neobtěžuji. Na chvíli se mezi námi rozhostí ticho, kdy jsme se oba věnovali vlastním myšlenkám a vyruší mě až můj spojenec, když řekne, že si můžu odpočinout, že mě kdyžtak probudí. Otočím hlavu jeho směrem a chvíli ho tiše pozoruji. Na chvíli se zamyslím nad tím, jestli mě nepodřízne ve spánku, ale tuto myšlenku ihned zavrhnu. Měl k tomu dost příležitostí, neměl jediný důvod a jestli máme být spojenci, byť jen na chvíli... Musím mu věřit. Přikývnu tedy, než se podél zdi svezu k zemi a schoulím se do klubíčka, abych si udržel co nejvíce tepla. Spát na zemi nebyl problém, byl jsme zvyklý, stejně jako na zemi.
"Díky... Free..." zamumlám ještě v polospánku, než mě obklopí temnota.

Brzy nad ránem jsem začal chystat něco k jídlu. Věděl jsem že u sebe nebude Ashiro nic mít a netušil jsem co nás dneska čeká, tedy jestli vůbec něco. Já hlad neměl, jedl jsem minimálně a stačilo mi toho opravdu málo. Opatrně se natáhnu ke spícímu mladíkovi, než do něj několikrát strčím a oslovím jej. Doufal jsem že od něj nedostanu kopačku nebo tak něco a tak k němu přisunu konzervu s nějakým masem a chleba. Jídlo budeme potom muset pořešit a bez tohoto hlady neumřu. Kdo ví ale kdy naposledy jedl on.
"Brý ráno," vydechnu po chvilce a pomalu se vyhoupnu na nohy, než se trochu protáhnu a dlouze si zývnu. Spal jsem většinou přes den, ale ještě nějakých pár hodin vydržím. O tom bych se mu taky měl zmínit, když už jsme spojenci. To slovo mi... znělo tak divně, cize.

Obrazy z minulosti se proplétaly s nedávnými vzpomínkami z laboratoře, vědci, jejich usměvavé tváře a pohrdavé výrazy. Nejrůznější přístroje, jehly... Z tohoto všeho mě vytrhne až když do mě někdo několikrát strčí. Cuknu sebou a prudce otevřu oči, zatímco ruce automaticky dám před sebe, jako bych se chtěl bránit. Když však uvidím Freeho masku, okamžitě se uklidním a pomalu se posadím, zatímco si prohrábnu vlasy a zívnu.
"Dobré," vydechnu a pohled mi sklouzne na plechovku s masem a nějaký chleba. Neměl jsem moc hlad, ale bůh-ví, kdy budu mít možnost se najíst, nehodlal jsem tedy odmítnout.
"Co máš dneska v plánu?" zeptám se, než se pustím do jídla, nakonec toho však moc nesním, než jídlo odložím stranou a postavím se na nohy. Byl jsem klidný, klidnější, než bych čekal. Vědě jsem, že se svou situací nic neudělám, ale hodlal jsem přežít. Přežít a dostat se odtud. Nehodlal jsem však sebrat desítky lidských životů, které jsem kdysi přísahal chránit.

Nenakopl mě, což bylo dobré znamení a tak se pousměji, než dojdu na okraj betónového podkladu a zadívám se dolů. Pasti byly aktivní a... mě napadlo že bych o nich mohl říci Ashirovi, přece jenom bych byl nerad aby do nich šlápl můj spojenec. Dlouze si povzdechnu a podrbu se ve vlasech, vůbec se mi nechtělo vycházet ven na to otravné slunce.
"Přes den si půjdu určitě lehnout, ale to později. Hm... mít něco v plánu kromě obchůzek tady snad ani nejde, ale bylo by dobré se podívat po nějakých zásobách, ačkoli je tohle nejrizikovější doba, kdy můžeme snadno na někoho narazit," vydechnu a posadím se na kraj než podíbdnu Ashira aby došel až za mnou. Jakmile byl u mě, začal jsem mu ukazovat místa, která byla opatřená pastmi a o únikovém východu.

Z jeho slov mi dojde, že nespal celou noc a taky, že přes den nebývá moc aktivní. Potřebovali jsme zásoby, které byly opravdu důležité a tak jsem bez jakýchkoliv námitek Freeho následoval. Začne mi ukazovat pasti, které byly opravdu dobře skryté a ve včerejším přítmí jsem neměl absolutně žádnou šanci si jich všimnout. Teď tady bylo alespoň trochu světla a tak jsem si celý prostor mohl lépe prohlédnout.
"Jestli se dostaneme do problémů a bude potřeba bojovat, můžeš to nechat na mě. Byl jsem přes deset let u H.O.P.E. takže bych si měl poradit... Zabití však beru jako poslední možnost," řeknu mu, jakmile domluví, když shledám, že je dobrý nápad mu říct něco víc o mých schopnostech, přestože jsem zatím absolutně netušil, zda mám nějaké genomy, nebo... Jak moc se změnila má fyzická zdatnost. Následně seskočím zpátky do přízemí tak, abych nespadl na past a opatrně se vydám k východu.

Jakmile seskočí dolů a vydá se k východu, rozhlédnu se po místnosti a nakonec si upravím masku a vydám se za ním. S lehkostí dopadnu na zemi a zastavím se až u kamene, který odsunu stranou. Jakmile mi ale řekne, že je z H.O.P.E. úplně se zaseknu na místě a chvíli ho jenom pozoruji.
"Hmmmm, H.O.P.E." vydechnu a na chvíli se odmlčím, než dám ruce v bok a přimhouřím oči.
"Bylo bratrovým snem se k nim přidat," vydechnu nakonec a vylezu ven z budovy. Opatrně se však rozhlédnu okolo a když zjistím že je vzduch čistý, počkám až vyjde i Ashiro a díru zase zadělám.
"Beru tě za slovo v tom cos říkal," dodám nakonec.

S lehkostí odsune velký kámen stranou a opět mi připomene, že tady nikdo není až tak normální. Když mu však řeknu o mé předešlé práci, zasekne se a chvíli mě jen pozoruje, než mi sdělí že bylo snem jeho bratra se k nim přidat. Pousměji se a protáhnu se ven za Freem.
"Měl jsem štěstí, jeden z vojáků mě dostal z ulice. Dal mi cíl, naději," řeknu a zašklebím se. Jakmile poznamená, že mě bere za slovo, nasadím vážný výraz a přikývnu. Neměl jsem informace ani znalosti tohoto místa. Jediné, co jsem mohl nabídnout byly mé zkušenosti vojáka a bojové dovednosti. Začnu se rozhlížet okolo, abych si lépe zmapoval terén okolo naší "základny" pro případ, že bychom jí potřebovali bránit a také jsem se tady chtěl lépe zorientovat. Hodlal jsem nechat vést Freeho, byl to logický krok.
"A co ty? Jak ses sem dostal?" zeptám se ho potichu zvědavým tónem.

Okolí vypadalo čisté a neviděl jsem tady žádné stopy po nebezpečí, i když to bylo také rizikové místo. Naštěstí se mi dařilo ostatní držet od toho místa dál, i když jsem si párkrát myslel že mám v tomhle namále. Trčet venku jsem si ale nedovolil už jenom kvůli VIS, proto také byla budova částečně poškozená, když jsem byl jendou nucen se před jedním schovat. Měl jsem jen štěstí, že mě nikdo nesledoval a dařilo se mi skrývat stopy. Ashiro mi sdělí, že měl štěstí a tak se zasměji.
"Ulice, to slovo je mi dost blízké. Naštěstí jsem na přežití nebyl sám," vydechnu nakonec a pomalu se rozejdu do lesa. I kdybychom měli potyčku mezi stromy, dávaly nám jistou výhodu před ostatními lidmi s genomy, přece jenom les se dal využít jako dobré bojiště. Doufal jsem však, že na žádné problémy nenarazíme. Chvíli bylo ticho, šel jsem opatrně před Ashirem a kontroloval okolí za pomocí svého zraku a díky tomu že jsem viděl opravdu do dálky, měl jsem v tomhle výhodu. Tedy... až na občasné sluneční paprsky, které mě oslepovaly.
"Jsem tady dobrovolně," vydechnu a strčím si ruce do kapes, než se zastavím na místě a otočím se na Ashira.

Odpoví mi, že ulice mu je blízká, což mě nepřekvapovalo. Přeci jen to nebylo až tak neobvyklé a na ulici se po rozšíření viru ocitlo mnoho lidí. Kráčeli jsme lesem a já se snažil pohledem pročesávat okolí, zda si nevšimnu nějakého nebezpečí. Co mě však opravdu zarazí je, když mi sdělí, že je tady dobrovolně, zastaví a otočí se na mě. Párkrát zamrkám, zatímco sleduji jeho masku a hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky o tom, proč by to sakra někdo dělal.
"Dobrovolně?" zopakuji stále trochu mimo a nechápavě zavrtím hlavou. Musel mít své důvody a já netušil, jestli se ptát, nebo ne. Dřív, než si to však rozmyslím se ozve zvláštní zvuk, který jsem opravdu dlouho neslyšel. Něco nad námi letělo a nebylo to zrovna moc velké. Zvednu hlavu zrovna ve chvíli, když nějaká věc shodí balíček jen kus od nás. Tipoval jsem, že to budou zásoby a muselo to vidět hodně lidí. Byly ale opravdu blízko a možná... Možná bychom se tam dostali jako první. Rozhodnutí však bylo na Freem, proto jsem ho jen tiše pozoroval.

Zhluboka se nadechnu abych se nad svou odpovědí a jeho překvapením mohl zasmát, což také udělám ale zrovna v tu samou dobu zvednu pohled k obloze a zahlédnu dron, který shazoval balíček jenom kousek od nás. Přimhouřím oči a sotva se ke mě Ashiro otočím kývnu oním směrem a rozběhnu se k místu, kam nejspíše dopadl. Bylo to buď teď nebo nikdy, přesto jsem nehodlal být neopatrný, spíše naopak má opatrnost se ještě zněkolikanásobila a věděl jsem moc dobře, že nemusíme být jediní, co byli ponlíž.
"Vypadá to, že přeci jen budou dneska nějaké problémy," vydechnu pobaveně a povzdechnu si, než se zadívám na svého společníka. "Brzy tu bude zástup ostatních, buď na pozoru," vydechnu a zamračím se, když zahlédnu balík v dálce mezi stromy.

Bez jediného slova se rozběhne k balíčku a já mu byl v patách. Překvapí mě, jak rychle běžel, ale k mému ještě většímu překvapení jsem mu v pohodě stačil. Pobaveně mi sdělí, že dneska budou problémy a tak se ušklíbnu a přikývnu.
"Tahle aréna je jeden velký problém," poznamenám suše, aniž bych změnil tempo a onen balík v dálce mezi stromy. Varování o tom, že tady bude brzy zástup ostatních mi ani říkat nemusel. Počítal jsem s tím.
"Pober, co je třeba, budu hlídat," vydechnu jen a jakmile se dostaneme k balíku, prudce zabrzdím opodál a začnu se obezřetně rozhlížet, hledajíc jakýkoliv náznak nebezpečí.

Jeho poznámku o celé aréně nekomentuji, místo toho se jenom ušklíbnu a rozběhnu se přímo k balíku. Najednou ale zahédnu mezi stromy pohyb a uhnu hlavou do strany, zrovna když po mě ze stromu vyletí šíp. Obratně uskočím dozadu a probodnu pohledem dva muže, co vyběhli z lesa. Okamžitě přimhouřím oči a zamračím se, měli zálohu střelce v lese což se mi ani trochu nelíbilo. Jeden z nich měl u sebe navíc dýku a okamžitě mi zatarasil cestu, zatímco se druhý dostal k bedně, kterou se snažil otevřít. Spoléhal jsem na Ashira, který byl stále schovaný mezi stromy, nemohli tušit že tu je, neviděli ho nebo jsem v to alespoň doufal. Byla tu ale i ta možnost že o něm ví. Hodlal jsem však chvíli vyčkat a zhodnotit situaci, proto jsem zůstal stát na místě a jen zedl ruce abych na sebe upoutal pozornost střelce a toho muže, který bránil balík a svého spojence.
"No heleme se krysa na obzoru," vydechne, zatímco se ušklíbnu a pobaveně a pomalu stáhnu ruce do kapes. Mé reflexy nebyly špatné a díky zraku jsem se mohl vyhnout šípům z dálky, jenže jsem absolutně netušil jaké genomy mohou mít, ještě jsem tu nikoho z nioch neviděl až na muže který stál přede mnou a šklebil se. Vypadalo to však že o Ashirovi neví.

Skrýval jsem se mezi stromy a brzy si všimnu pohybu. Nehodlal jsem však jen tak vyběhnout a dát o sobě vědět. Moc dobře jsem si všiml šípu, kterému se Free vyhnul a zabodl se do stromu. Střelec byl v lese, bude mojí prioritou. Naštěstí to vypadalo, že se ti dva zbývající do mého spojence hned nepustí, což mi vyhovovalo a tak jsem se mohl plížit lesem směrem k lukostřelci. Žilami mi pumpoval adrenalin, na což jsem byl zvyklý, z nějakého neznámého důvodu mě však začne bolet levá ruka a sem tam mi v ní zaškubaly svaly. Nevšímal jsem si toho a soustředil se na lukostřelce, kterého brzy zahlédnu. Dostanu se mu za záda a poté k němu rychle přiskočím a omráčím ho. Jeho tělo opatrně položím na zem, aby neudělal žádný hluk, než seberu luk a toulec se šípy. Mohly by se hodit. Následně se začnu plížit zpátky k Freemu, hodlal jsem těm dvěma zaútočit do zad.

Pokojně jsem sledoval muže před sebou, který při mém gestu udělal krok dozadu a začal řvát na svého spojence co mu tak dlouho trvá. Zamyšleně jsem hleděl přímo před sebe a díval se na střelce, který na mě mířil. Další výhoda mé masky byla ta, že protivník ani netušil kterým směrem se dívám a tak se pokojně zadívám na Ashira, kterému se podařilo střelce sundat. Pod maskou se usměji a když si všimnu, že tamten týpek na zemi s něčím zápasí, nadzvednu obočí a zadívám se na něj.
"Jak kód? Jaký elektronický zámek?! Děláš si ze mě prdel?!" zavrčí muž naštvaně a opravdu hlasitě, až se jeho hlas rozlehne do okolí, což mě donutí udělat pár rychlých kroků k němu, aby se opět začal soustředit na mě. Hmmm, takže elektronický zámek? Ani jsem netušil proč mě to pobavilo.
"Kenny, neměl bys tolik řvát," vydechnu klidně, zatímco se na mě muž zadívá.
"Drž hubu, ty kryso a ty to otevři, dělej než tady budou další!" zařve a přimhouří oči mým směrem. Byl jsem rád, že se mi dařilo držet jeho pozornost na sobě.

Free byl v odlákání pozornosti opravdu dobrý a tak jsem měl v podstatě volnou cestu. Tiše jsem se k nim blížil a hodlal odstranit muže, se kterým mluvil. Byl větší hrozbou, už jen kvůli dýce v jeho ruce. Vůbec se mi však nelíbilo, že tolik řve, přeci jen... Balík upoutal dost pozornosti a on teď ještě vyřvával do okolí jeho přesnou lokaci. Tiše si povzdechnu a když jsem dostatečně blízko, udělám několik rychlých kroků dopředu. Muž se na mě pootočí, ale to už jsem byl u něj. Chytím ho za zápěstí ruky, ve které svíral dýku a zkroutím mu ji tak, že ho donutím ji pustit. Hned na to ho zezadu kopnu do nohy, čímž ho dostanu na kolena a vší silou udeřím do zátylku. Dva v bezvědomí, poslední zbývá. Rychle seberu dýku ze země a probodnu posledního muže pohledem.
"Zmizni," prsknu na něj a koutkem oka se zadívám na Freeho.

K mé spokojenosti to šlo více než hladce a tak jakmile dostane Kennyho do bezvědomí, povzdechnu si a zadívám se na něj v momentě, když se otočí na muže u balíku a prskne na něj aby zmizel. Ten... to bude mít v aréně dost těžké, pomyslím si a zakroutím nad tím hlavou v momentě, kdy muž balík zvedne a dá se na útěk. Pomalu se skloním pro kámen a sotva se dostane ke kraji lesa, napřáhnu se a prudce ho vymrštím proti jeho hlavě.
"Nikdy se neotáčej ke svým nepřátelům zády," povzdechnu si když ho kámen uhodí do hlavy a muž padne k zemi i s bednou. Nepoužil jsem svou plnou sílu, ale i tak mi lehce zezelenaly konečky vlasů a tak si povzdechnu.
"Vezmi bednu, zmizíme odtud dřív než se tu objeví někdo dálší," sdělím mu protože byl u něj mnohem blíž.